Komenského životní dramata (1. část)

1. listopad 1670 je tradičně předpokládaným dnem úmrtí[1] raně barokního humanisty Jana Szegese (1592-1670), teologa a posledního biskupa Jednoty bratrské[2]. Za svého života sám sebe označil mnoha jmény latinskými i českými. Když končil střední školu a zavázal se k dráze duchovního Jednoty bratrské, přibylo ke křestnímu jménu Jan ještě známé Amos. Staré rodové jméno Szeges, které svědčí o uherském původu Komenského dědečka Jánose (1495-1572), přestali používat Komenského rodiče Martin a Anna, když se z Komně, kde byl fojtem Komenského dědeček i strýc, přestěhovali do Uherského Brodu, čímž nová generace získala příjmí Komenský. To naopak zpočátku nepoužíval Jan Amos – během studií i na začátku své kariéry volil podle okolností jména Moravan (Moravus), Uherskobrodský (Hunnobrodensis), Nivnický (Nivanus, Nivnicensis), jak je vidět třeba na Komenského podpisu z 21. 7. 1611 v registrech akademie v Herbornu: J. Amos N(ivnicensis) M(oravus)

Dům U Hlav, sídlo rodiny de Geer v amsterdamské ulici Keizersgracht

Teprve během působení ve Fulneku se Komenský rozhodl používat rodičovské příjmí Komenský (Comenius) a na samotném konci života se pak přiznal k rodovému jménu Szeges.

Komenský strávil v republikánském Amsterdamu posledních čtrnáct let svého života (1656-1670) a jeho domácnost byla ukázkově mnohagenerační. Žil spolu se svou třetí manželkou Janou, která byla zřejmě asi o dvacet let mladší než on; její otec Jan Gajus Mulda býval kazatelem Jednoty bratrské v Týně nad Vltavou a později působil jako učitel v nizozemském Kempenu). Dalším členem domácnosti byl jeho syn Daniel (1649-1694) z druhého manželství s Dorotou (dcerou seniora Jednoty Jana Cyrilla). Čtvrtým členem domácnosti byl Komenského vnuk Johann Theodor Figulus Jablonský (1654-1731), syn Danielovy starší sestry Alžběty a Komenského tajemníka Petra Figula Jablonského. Zeť mu syna svěřil na vychování, když byl nucen se ujmout kazatelské práce pro české a polské členy Jednoty v Prusku a později i pro exulanty skotské reformované církve v Prusku. Ze všech čtyř členů amsterdamské domácnosti došel právě Johann Theodor (spolu se svým mladším bratrem Danielem Ernstem, který si už dědečka jako vychovatele neužil) největšího uznání odborné veřejnosti – působil mimo jiné jako vychovatel pozdějšího pruského krále Fridricha Viléma I. a také jako sekretář pruské akademie věd.

Všechny čtyři generace Komenských pobývaly společně na dobrých adresách ve čtvrti Jordaan v okolí Westermarkt, což jim umožňovala štědrost podnikatelské rodiny de Geerů, i když měl Jan Amos stále více pověst podivína, který má více nepřátel než přátel. Je často zmiňovaným paradoxem, že Komenský, který zvláště na závěr svého života promýšlel sofistikované pacifistické koncepce a vize, byl v těchto svých snahách trvale podporován a financován rodinou de Geer, jíž se třicetiletá válka stala zdrojem obrovského majetku, protože dodávali výzbroj protestantským armádám po celé Evropě. Výhodnost byla oboustranná – Komenský byl ekonomicky závislý na podpoře rodiny de Geer, zatímco de Geerové cítili hlubokou vnitřní potřebu Komenského pacifismu zřejmě z týchž důvodů, z jakých bohatí lidé mívají potřebu charity vůči osobám, které se v důsledku jejich vlastní ekonomické politiky ocitly v nouzi.

Zprvu byl tímto Komenského dobrodincem Louis de Gaillarmont de Geer (1587-1652), který Komenského uvedl roku 1642 do služeb mladičké švédské královny Christiny (1626-1689) a jejího kancléře Axela Oxenstjerny (1583-1654), poté co povstání Olivera Cromwella znemožnilo Komenskému ujmout se plánovaných vzdělávacích a vědeckých (přesněji: pansofických) projektů v Anglii.

V době, kdy ambiciózní plány padesátiletého Komenského takto narušila anglická občanská válka, projevil o spolupráci s ním zájem nejen švédský dvůr, ale řada dalších institucí a osobností. K zajímavým nabídkám patřila například Harvardova kolej v americkém Massachusetts, kde působila rodina Winthropových. Intelektuál John Winthrop mladší, syn zakladatele a guvernéra anglických kolonií v Massachusetts, se s Komenským znal z londýnských jednání. Ještě zajímavější byla nabídka francouzského kardinála Richelieu – tomu Komenského protestantství nebránilo požádat mladého teologa, aby se ujal zřízení francouzské akademie věd. Existovala také nabídka sedmihradského knížecího rodu Rákócziů a další. Komenský se nakonec nestal ani rektorem Harvardské univerzity, ani poradcem pařížského kardinála, v kteréžto roli by jistě vešel do dějin jako jedna z postav Tří mušketýrů. Ze všech těchto nabídek zvolil Švédy z důvodů nábožensko-politických – očekával od nich pomoc pro české a moravské protestanty. Přestože švédské angažmá Komenského skončilo r. 1648 celkovým politickým i profesním neúspěchem, rodina de Geer nadále pokládala Komenského za rodinného přítele a následník tohoto zbrojařského impéria Laurens de Geer (1614-1666) nabídl Komenskému a jeho manželce pomoc, když přišli o veškerý majetek při zkáze polského Lešna r. 1656. Ironií osudu mezitím Christina Švédská rezignovala na švédský trůn, přestoupila na katolictví a rozhodla se žít v Římě, kde pro ni papež Alexandr VII. uspořádal pompézní uvítání.

Komenského uvítání v Amsterdamu bylo méně extravagantní než multimediální show, kterou Alexandr VII. oslavil konverzi Christiny Švédské, ale i tak velmi přepychové. První léta amsterdamského pobytu strávil Jan Amos s manželkou v přímo v geerovském skvostném rodinném domě U Hlav (Huis met de hoofden), v ulici Keizersgracht 123.

Pracovištěm se mu stalo české exilové nakladatelství zřízené v domě U Diamantové růže (Huis de diamantroos), v ulici Prinsengracht 415, a závěr života zřejmě prožil v domě U Bílého beránka (Huis de witte lam), v ulici Egelantiersgracht 62/65.

Komenský tak žil nejen v dobré čtvrti, ale také v neobyčejně dobré společnosti, kterou mu zaručoval jednak okruh intelektuálních přátel rodiny de Geer, jednak další sousedé z amsterdamské Westermarkt, kteří vešli do kulturních dějin. Jedním z nich byl zámožný lékař a mecenáš nizozemských malířů Nicolaes Tulp, roz. Pieterszoon (1593-1674), jehož veřejnou pitvu zachytil na svém slavném obraze Rembrandt. Doktor Tulp kromě toho, že byl vyhledávaným lékařem, zastával v Amsterdamu vysoké veřejné funkce a patřil v polovině 17. stoletím k nejlépe situovaným měšťanům, podobně jako rodina de Geer.

Rembrandt van Rijn: Starý muž v křesle (Oude man in een leunstoel), 1665, Firenze, Galleria degli Uffizi

Ve velmi odlišné situaci se tou dobou ocitl jiný Komenského soused – malíř Rembrandt van Rijn (1606-1669). Z řady důvodů, včetně svého způsobu života, se postupně dostával do značných finančních nesnází a přestěhoval se z ekonomických důvodů do malého domu v ulici Rozengracht nedaleko Komenského bydliště. Na jednom z jeho posledních obrazů, který je dnes uložen v galerii Uffizi a byl teprve nedávno identifikován jako Rembrandtovo dílo z let 1664/1665, je vyobrazen starý muž, jehož identita zůstává nejasná. Zatímco dříve se spekulovalo o tom, že by mohlo jít o rabína Saula Leviho Morteiru (1596-1660), nedávno restaurované plátno je datováno v době, kdy rabín už nežil, a předpokládá se proto, že jde o Jana Amose Komenského.

Rembrandtův obraz pozoruhodně koresponduje s tradiční představou, kterou si Češi o svém slavném moravském rodákovi udělali - je totiž v souladu se slavným Brožíkovým plátnem J. A. Komenský ve své pracovně v Amsterodamu.

Brožíkův obraz je zase přímo odvozen od slavného portrétu, který byl za Komenského života v Amsterdamu uveřejněn na obálce jeho sebraných pedagogických spisů (Opera didactica omnia).

Portrét Ch. Poniatowské z Duchnik (Christina Poniatovia de Duchnik), mědirytina ve vydání Lux e tenebris z r. 1665

Málokdo je schopen si uvědomit, že podobu vznešeného starce české země nikdy nespatřily – když Komenský navždycky opouštěl Moravu, bylo mu 31 let, a když opouštěl Čechy, bylo mu 35 let. Stejně tak málokdo pracuje s faktem, že Komenského jediným oficiálním působištěm na Moravě byl Fulnek, kde byl Jan Amos farářem německého sboru Jednoty bratrské a stál v čele tamní německé školy, jejímž úkolem bylo jazykově připravovat nadané studenty bratrských škol ke studiu na německých univerzitách. Komenský tedy na Moravě působil jako velmi mladý člověk a jako farář Jednoty bratrské tehdy zřejmě mluvil česky hlavně na svou první ženu, jíž byla Magdaléna, vdova po Jiřím Loubském z Třebíče, rozená Vizovská (1586?-1622) a na své dva malé syny[1]. Není vyloučeno, že českému jazyku věnoval mimořádnou pozornost mimo jiné proto, že si jej (kromě svého dětství) tak málo užil.

Komenský musel své působiště ve Fulneku r. 1621 opustit před blížící se frontou a skrýval se na různých místech na Moravě. Své blízké poslal k tchyni do bezpečnějšího Přerova, ale tam na jaře 1622 vypukla epidemie, jíž padly za oběť obě děti, Magdalena i její matka. V důsledku rekatolizačního fanatismu byla pak v roce 1623 ve Fulneku veřejně spálena Komenského knihovna, do té doby deponovaná na radnici. Komenský prožil hlubokou duševní krizi: emigroval do Čech, kde žil až do r. 1628. Skrýval se nejprve na panství Karla staršího ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí, kde se r. 1624 podruhé oženil s Dorotou (1608-1648), dcerou Jana Cyrila, seniora Jednoty bratrské v Třebíči (byla tedy téměř o 20 let mladší než první manželka). Komenský napsal v té době alegorii Labyrint světa a lusthaus srdce, a řadu náboženských spisů, označovaných ne zcela přesně jako útěšné (např. Hlubina bezpečnosti, první díl Truchlivého). Vykonal také jako zástupce Jednoty bratrské mnoho diplomatických cest po Evropě v zájmu českých protestantů.

Je známým faktem, že se Komenskému v této dramatické životní situaci staly útěchou mystické vize. Nejprve byl fascinována proroctvími slezského Němce Christopha Kottera (1585-1647), s nímž se seznámil r. 1624 během služební cesty do Berlína. Obratem je přeložil do latiny a předložil exilovému králi Fridrichu Falckému, s nímž krátce poté jednal. Ještě větší vliv měla na Komenského Christina Poniatowska z Duchnik (1610-1644), mladá psychicky postižená polská šlechtična. Žila v Horní Branné v Podkrkonoší, kde Komenský ilegálně pobýval a organizoval emigraci českých bratří do Polska, a trpěla epileptickými záchvaty a extázemi, při nichž kromě nesrozumitelných výroků vyslovovala náboženské vize. Mladý Komenský, který právě přišel o vlastní rodinu, ji přijal do svého domu a pečlivě její proroctví zaznamenával. Roku 1632 nemoc ustoupila a Christina se vdala za Daniela Vettera, syna známého bratrského kazatele a česko-německého básníka Georga Vettera (v českých dílech používal jméno Jiří Strejc).

Rozpoložení Komenského mysli v té době je možné doložit citátem jedné z mnoha vizí Christiny Poniatowské, které Komenský přeložil do latiny, okomentoval a vydal, protože jim přikládal velký význam pro veřejné mínění Evropy:

…vedli mě do nesmírně velikého, hustého, tmavého lesa, nad nímž bylo vidět, jak se šíří oheň – byl obrovský, šlehal k nebi, v mocných náporech se honil sem a tam tím lesem, ba vyletoval i nad něj a vystřeloval jako ohnivá kopí. Zeptala jsem se těch andělů: „Co je to za obrovský požár?“ Odpověděli: „To je děsivě rozlícená zuřivost nesmiřitelně rozhněvaného Boha… (Lux in tenebris, Revelationes Ch. Poniatoviae 12, 1628/1657).[2]

Portrét M Drabíka z moravské Strážnice (Nicolaus Drabicius Strasnicenus Moravus), mědirytina ve vydání Lux e tenebris z r. 1665

Za svého pobytu v Lešně přišel Komenský 26. 8. 1648 o svou druhou manželku Dorotu, se kterou prožil čtyřiadvacet let, a stal se vdovcem s pěti dětmi. Nejstarší Marie byla už provdaná, další dvě dcery, totiž Dorota a Alžběta, se provdaly krátce po matčině pohřbu za kazatele Jednoty bratrské, ale dvě nejmladší byly ve věku pouhých pěti (Zuzana) a dvou let (Daniel). Za tragédii srovnatelnou se ztrátou manželky pokládal ovšem pacifista Komenský vestfálský mír roku, k jehož uzavření se schylovalo právě v té době. Touto dohodou totiž přišel o svou naději na obnovu české náboženské svobody a tím i obnovu Jednoty bratrské, za niž jako senior zodpovídal. Do literárních dějin vstoupil dopis, který 11. října 1648 Komenský odeslal švédskému kancléři Oxenstjernovi ve snaze zvrátit rozhodnutí, jež bylo nakonec podepsáno 24. října 1648 v Osnabrücku a kterým se protestantské české země měly stát územím katolickým. Komenský se s kancléřem důvěrně znal už šest let a vyměnili si desítky dopisů, v nichž vždy stylisticky respektoval, že jde o královnina kancléře a jednoho z nejmocnějších mužů Evropy. V listu do Osnabrücku však barokní zdvořilost nemůže nijak zakrýt výkřik zoufalství člověka, který právě podruhé přišel o svého životního partnera a který je přesvědčen, že je navíc zrazován právě v tom, čemu přikládal váhu největší. Stává se proto natolik drzým, že tento dopis jako politicky nebezpečný vyřadila ještě roku 1942 cenzura protektorátního ministerstva osvěty z Rybova[1] vydání Komenského korespondence. Může ještě dnes sloužit jako memento těm, kdo v událostech švédského obléhání Brna roku 1645 spatřují obranu města proti nepříteli, protože ztratili schopnost vnímat náboženskou dimenzi celého konfliktu. Protestantským Čechům byli Švédové politickými garanty svobody vyznání a Osnabrück místem zrady tohoto spojence:

„Nejjasnější pane, nejlaskavější dobrodinče! Moji krajané, kteří trpí pro evangelium, prožívali až doposud nesmírnou radost, když mohli prostřednictvím mým i dalších lidí slyšet zprávy od Tvé Jasnosti, že nebudeme opuštěni. Naplňuje nás zoufalstvím, když nyní slyšíme, že při mírových jednáních v Osnabrücku opouštěni jsme, dokonce, že jsme již opuštěni byli. Jestliže se těch jednání nemáme právo účastnit, co nám bylo platné, že jsme k Vám vzhlíželi jako ke svému osvoboditeli, který nám byl hned po Bohu nejdražší? K čemu nám bylo prolévat před Vámi slzy, když náš osud, který leží ve Vašich rukou a zbývá tak málo, aby nám byla navrácena svoboda, vkládáte znovu do rukou utlačovatelů?“[2]

Dva roky po tragické smrti druhé ženy Komenského pozornost upoutal Mikuláš Drabík (1588-1671), spolužák z dětství, eticky i intelektuálně nevyrovnaný člověk se sklonem k alkoholismu, kterého Jednota musela zbavit duchovní služby pro exulantský sbor v uherské Lednici, takže se následně živil jako obchodník se suknem. Od roku 1638 zveřejňoval Mikuláš Drabík svá proroctví, která byla psána živým, dramatickým stylem. Šlo často spíše o politické nežli náboženské pamflety vzájemně dosti protichůdného obsahu (úměrně tomu, jak se vyvíjela politická situace). Shodovaly se ovšem v základní chiliastické tezi, že konec katolické nadvlády ve střední Evropě se blíží. Komenský se s Drabíkem setkal r. 1650 po cestě do Šarišského Potoka (Sárospatak) a beznadějně podlehl jeho vlivu. Nepokoušel se hájit jeho lidské kvality, protože chápal, že takový boj by byl marný, a opakovaně se pokoušel hájit a biblicky dokládal myšlenku, že Bůh může promlouvat ústy ústy lidí emarginovaných a v očích většiny diskreditovaných.

Letecký snímek rákócziovského zámku v Šarišském Potoce

Komenský odjížděl na rákócziovský dvůr na pozvání Zuzany Lorántffy de Serke (1602-1660), matky sedmihradského knížete Jiřího II. Rákóczi de Felsővadász (1621-1660), která jako velká propagátorka kalvinismu v Uhrách vybudovala v Šarišském Potoce školu, která se díky Komenskému měla stát protiváhou škol jezuitských. Pokud jde o sedmihradské školství, šlo ze strany Komenského o podnik velmi problematický; není dokonce vyloučeno, že Komenského zajímala spíš možnost spolupráce s jezuity, jejichž školství si velmi vážil. Opakovaně totiž dával jezuitské školy svým kalvinistickým odpůrcům za vzor. Slavná Schola ludus, která bývá pro nepochopení titulu (smysl je spíše „škola na jevišti“ než „škola hrou“) pokládána za doklad Komenského hravosti, je ve skutečnosti výsledkem marného zápasu Komenského prosadit v Šarišském Potoce výchovné drama, běžné v jezuitských školách. Když byly z eticko-náboženských důvodů odmítnuty všechny jeho snahy inscenovat příběh (který je přítomen v Komenského hrách Kynik Diogenés a Praotec Abrahám), nezbylo mu než uvést na scénu prostou recitaci školní látky.

Komenský ovšem uvěřil Drabíkově vizi, že právě Rákócziové se stanou hlavní oporou protihabsburského tábora. Napomáhal tomu i fakt, že bratr sedmihradského knížete Zikmund Rákóczi (1622-1652) se oženil s dcerou českého stavovského krále Fridricha Falckého, a jevil se tak jako nadějný zastánce českých protestantských zájmů. Zikmund i jeho manželka však po roce zemřeli na neštovice, což opět politicky překazilo Komenského plány na provedení důsledné školské reformy, poté co neuspěl v Anglii a ve Švédsku. Své víry v Drabíkova i jiná lidová proroctví však odmítl se vzdát i přesto, že měl vážné osobní výhrady k osobnímu jednání vizionáře, především k jeho alkoholismu. Spolu s proroctvími lužického rodáka Christopha Kottera a Christiny Poniatowské se mu stala, jak to výmluvně vyjádřil při jejich opakovaném knižním vydání Lux in tenebris (1657, 1664-67), oním biblickým světlem v temnostech (Iz 9, 2; J 1, 5). Tím, že slovům nevzdělaného a nekultivovaného Mikuláše Drabíka nabízel kultivovanou publicitu a snažil se jim dávat mystickou hloubku, diskriminoval Komenský sám sebe i před skalními příznivci, kterých stále ubývalo. Jednou z posledních neudržitelných vizí Mikuláše Drabíka bylo, že nástrojem Boží pomsty se protestantům stanou vojska osmanská, poté co se muslimové obrátí a stanou se stoupenci křesťanské reformace. Komenský byl ochoten tuto vizi spolupráce s muslimy vážně domýšlet organizačními úvahami o překladu bible do turečtiny a bratrské misii na Balkáně.

Komenský se ke Drabíkovým proroctvím znovu a znovu vracel za svého pobytu v Amsterdamu, a mystické vize tak časově splývaly s dokončováním Komenského vlastních krajně teoretických a vizionářských úvah o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica). Pro tuto filozofickou encyklopedii Komenský zvolil složitou symbolickou strukturu (tři části, z nichž se vždy střední část dále dělí na tři části tak, aby tři trojice na třech hierarchických úrovních dohromady tvořily sedm knih),[2] ale evropská odborná veřejnost byla stále skeptičtější k praktické upotřebitelnosti a užitečnosti těchto Komenského vizí, v nichž se snoubil racionalismus s mystikou symbolů, nehledě k tomu, že deprimovanému a rozrušenému Komenskému se nedařilo soustředit ani na přesvědčivé dokončení oněch úvah teoretických. Komenský byl na sklonku života v duševní rozpoložení, které by nepochybně bylo v dnešní terminologii označeno za duševní onemocnění. Nedokázal se na dokončení svých úkolů soustředit pro hluboké deprese, z nichž ho vyváděla právě lidové mystická proroctví. Krátce před Komenského smrtí přibyla mezi osoby, jijichž vizím Komenský podléhal, také fyzicky postižená katolička Antoinette Bourignon (1616-1680) s velmi extrémními názory sklonem k fanatismus. Právě jí se Komenský v dopise z 27. 3. 1668 vyznává ze své neschopnosti posoudit pravdivost nesourodých politických a teologických vizí své doby, a zatímco odborná veřejnost si řešení sliboval od jeho pansofických spisů, jejichž vydání se stále oddalovalo, on sám doufal v pomoc Antoinetty Bourignon:

Dovoluji si Ti předložit trýznivou nejistotu, která mě po léta mučí a které se dodnes nedokážu zbavit: V naší době se vynořuje tolik nových proroků, učitelů i nauk a každý chce, aby se mu věřilo, že je poslán od Boha. Jak by se dalo zajistit takové zkoumání duchů, aby bylo možné ve vší slušnosti poznat, kdo z nich přichází od Boha a kdo ne? … Toužím být poučen, co si o tom mám myslet a podle jakých pravdivých známek se dá poznat pravý Boží duch. Poníženě prosím Boha, aby to vnukl Tobě jako svému nástroji a abych byl já s mnoha jinými zbaven svých mučivých pochybností[3].

Mnohé z Komenského pansofických myšlenek našly své uplatnění až mnohem později jako základ myšlení evropských svobodných zednářů. Na druhé straně je možné se domnívat, že kdyby nebylo těchto lidových mystických impulzů, zhroutil by se těžce zkoušený muž ještě dříve, než se nakonec stalo. Nebyl by tedy patrně schopen dokončit ani svá velká pedagogická díla (souhrnně vydávaná pod označením Opera didactica omnia), kterých si naopak amsterdamská veřejnost velmi vážila a kterých si váží světová veřejnost dodnes.

Pokračování v čísle 147/2.

PhDr. Petr Peňáz

je klasický filolog a bohemista. Jako ředitel Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity se od roku 2000 profesně věnuje otázkám univerzálního designu v terciárním vzdělávání a zajišťování služeb pro osoby se specifickými nároky.

Kontakt: penaz@teiresias.muni.cz